Za bezpečný Temelín

Aktivní bezpečnost

Mezi systémy aktivní bezpečnosti patří například samotné záložní generátory elektrické energie, obvykle se využívá dieselelektrických generátorů. Elektrárna pro svou práci potřebuje elektrickou energii z vnějších zdrojů, především pro provoz chladících systémů, při řádném běhu získává tuto energii ze sítě. Prvkem aktivní bezpečnosti je také automatizovaný detekční a řídící systém (systém senzorů – dozimetrů, tlakoměrů na vodovodním vedení, atd. - napojených na centrální počítač), který například při zjištění úniku radioaktivní vody informuje obsluhu, případně podnikne sám některé bezpečnostní kroky. Nejdůležitějšími zařízeními aktivní bezpečnosti jsou ale záložní čerpadla chladícího systému, po odstavení reaktoru musí být odváděno teplo vzniklé radioaktivním rozpadem štěpných produktů (řetězová reakce je, jak bylo řečeno v předchozím odstavci, je zastavena jako první). Nezávislých záložních čerpacích okruhů je obvykle více (2 nebo 3), v případě výpadku energie (a poškození všech záložních zdrojů), je možné zapojit vnější čerpadlo (např. hasičský automobil).

Za prvek aktivní bezpečnosti lze také považovat hlídání bezletové zóny nad elektrárnou za pomoci vojenského letectva a prvků protivzdušné obrany, nebo ostrahu areálu elektrárny (i když zde se jedná především o hrozby způsobené člověkem). Samozřejmostí by také měla být včasná informovanost obsluhy elektrárny o nebezpečných povětrnostních podmínkách či jiných jevech, které v oblasti mohou nastat (například ve Spojených státech jsou elektrárny často odstavovány kvůli hurikánům, i když zatím naštěstí nikdy nebyla žádná významně poškozena).

Při stavbě jaderných elektráren musejí dodavatelé často hledat kompromis mezi bezpečností a přijatelnou cenou, protože každá další úroveň ochrany nebo zálohy celý projekt prodražuje. Dosavadní zkušenost je taková, že každá velká nehoda (Černobyl, Three Mile Islands, Fukušima) posunují požadavky víc směrem k bezpečnosti. Ačkoliv k rozsáhlejším haváriím na jaderných elektrárnách dochází (bohudíky) jen zřídka, je k nim upínána velká pozornost. Důvod je ten, že v případě úniku radioaktivních izotopů do atmosféry, vody nebo půdy může dojít k dlouhodobému zamoření životního prostředí, se kterým nejde dělat nic jiného, než počkat, až se samy rozpadnou, což trvá desítky let. Příkladem je izotop cesia Cs-137, jehož značné množství bylo uvolněno při výbuchu na Černobylu a na Fukušimě. Je ovšem nutné říci, že lidských obětí nehod v jaderném průmyslu je mnohem méně, než například v chemickém, a jeho bezpečnost je na státní úrovni sledována velmi přísně.

Zdroj: spolupracující studenti Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT

Zpět